Tohle album, myslím, poměrně věrně vykresluje současný úpadek heavy metalu, kterému by možná více slušelo uschování pod cizoslovné synonymum dekadence.

To by totiž alespoň nebylo tak do očí bijící, cože se to děje s metalistovým rodným stylem a možná by to dokonce na první pohled vypadalo, že je všechno v pořádku a že jen dochází k jakémusi uměleckému posunutí vnímání těžké kovařiny. Ovšem nedochází.

Žádné mlžící pojmenování by nemohlo změnit fakt, že album „To The End“ je skutečně albem velmi slabým, které by si po tom všem, čím heavy metalové dějiny prošly, rozhodně nemělo zasloužit to, co se mu (bohužel) děje. Totiž vydání relativně zavedeným vydavatelstvím, slušná distribuce daleko za hranicemi rodné německé země a k tomu všemu i občas velmi slušné recenze.

Úplně nejhorším na tom ale je ta skutečnost, že autoři ORDEN OGAN v tom na dnešní přesycené a neobjevné scéně rozhodně nejedou sami. Pak už totiž doopravdy nezbývá, než začít hovořit o onom v úvodu zmíněném úpadku.

Viděno očima člověka, co už má něco naposloucháno, je „To The End“ vpodstatě o ničem. BLIND GUARDIAN a RUNNING WILD ve svých nejlepších letech, o které tady výhradně jde, totiž rozhodně měli něco do sebe, zatímco tenhle mix libovolných produktů z jejich dílen do sebe nemá vůbec nic.

ORDEN OGAN v podstatě sice mají vlastní názor, ale nemají jej jak vyjádřit, protože všechny jejich výrazové prostředky už předtím použil někdo jiný a dvě shora zmíněné kapely především. Mimochodem, když jsem se pídil po významu jejich názvu, dostal jsem se k šílené definici zpěváka a kytaristy Seeba, podle nějž znamená „Řád Oganu“, přičemž „Ogan“ je jen jakýmsi nesmyslem resp. „zvláštním kulinářským způsobem přípravy skopového, při němž je dotyčná ovce vystavována dlouhodobému hudebnímu zneužívání“.

Snad jedinou výjimkou z celého více než hodinového hracího času alba je skladba „The Things We Believe In“, která v posluchači přece jen zanechá dojem, že ji složil někdo, kdo si posledních cca patnáct let nesedí na uších.

Možná by pomohla výmluva na to, že naprosto objektivně už v téhle hudební říši není téměř z čeho vařit, řekne možná někdo.

Já si to ovšem nemyslím, přestože na zmíněné objektivitě velmi vyčerpaných stylových možností těžkého kovu se asi shodneme všichni. Jednak jsou totiž stále tací, co i tak zvládnou se nezesměšňovat, a jednak žádnou kapelu na světě přece nikdo nenutí, aby i přesto hledala riffy a nápady tam, kde už dávno jen tak nerostou.

ORDEN OGAN však evidentně navzdory tomu všemu hledají, a pokud jim to někdo baští nebo v tom vidí smysl, pak k tomu lze asi jen těžko něco dalšího dodávat. Snad jen, že pokud budou hrát podobný heavy metal „až do konce“ (jak zřejmo z názvu alba), může se jim velmi lehce stát, že je tou dobou už velmi dávno nebude poslouchat ale vůbec nikdo.